S autismem jakožto vážným duševním postižením vývoje dítěte se setkáváme častěji, než si hodláme sami připustit. Statistiky udávají přibližný počet 200 novorozenců ročně s touto diagnózou, přičemž rizikovější je mužské pohlaví. Poměr chlapců ku děvčatům se dle zdrojů poměrně liší, zaleží jak široké spektrum autistických poruch zahrnují. U klasického či také dětského autismu se tento poměr pohybuje kolem 4:1, při zahrnutí i lehčích forem toto číslo ještě stoupá. Výraz autismus poprvé použil švýcarský psychiatr Eugene Bleuler, který v roce 1911 hledal správný pojem pro vyjádření symptomu schizofrenie. Jako inspirace mu sloužilo řecké slovo autos, znamenající sám či já. To víceméně vystihovalo chování jeho pacientů, kteří jakoby žili ve vlastním světě, bez zájmu o druhé. O změnu chápání tohoto onemocnění se zasloužili zejména dva lékaři, kteří vyvrátili pomýlené chápání autismu jako infantilní schizofrenie.
Slovo autismus v jeho moderní podobě použil rakouský pediatr Hans Asperger, který u čtyř svých pacientů zaznamenal shodný vzorec v chování a schopnostech. Na základě pozorování dospěl k závěru, že by tyto děti své speciální schopnosti mohli v dospělosti využít a jednoho z nich proto pozoroval až do doby, kdy se stal profesorem astronomie. Mezi jeho pacienty patřil např. i rakouský spisovatel Elfriede Jelinek, laureát Nobelovy ceny za literaturu. Ve své publikaci z roku 1944 o svých pacientech píše jako o malých profesorech, pro jejich schopnost podrobně hovořit o velice oborově specifických záležitostech. Aspergerova studie byla v naprostém rozporu s pozorováním uznávaného amerického psychiatra Leo Kannera. Jeho práce jsou považovány za základ dětské a dorostové psychiatrie a svoje stěžejní dílo pojednávající o poruchách autistického chování publikoval krátce před Aspergerem.
Kannera autismus popisuje jako duševní postižení, při němž pacient opakuje určité vzorce chování, má narušenou komunikační schopnost a sociální integraci. Tyto příznaky se u dítěte projeví nejpozději do třetího roku života, přičemž nejčastěji bývají zachyceny již kolem 18 měsíce. U každého pacienta se míra odcizení projevuje v jiné míře a velice často je doprovázena dalším postižením. Typickým příkladem může být např. epilepsie, s níž se setkáváma až u 30% autistů. U těžkých forem autismu je často přidružena i retardace. Autisté žijí ve vlastním světě, vyhýbají se očnímu i fyzickému kontaktu a na jakékoliv změny reagují nepřiměřeným způsobem. Oproti mnoha filmům, kdy jim jsou přisuzovány zvláštní nadání, činí tato skupina jen velice malé procento. Udává se jen něco kolem 2% autistů, u nichž je patrná schopnost vyčnívající nad normu. S touto specifikací se spíše setkáváme u lidí, u nichž je patrný Aspergerův syndrom. Ten byl jako samostatná diagnóza uznán až v roce 1981. Jistou vinu na tom nesla i zuřící válka, neboť jeho stěžejní práce s pozorování pacientů byla ztracena po vybombardování školy, jíž založil pro specifickou výuku dětí trpících tímto syndromem.
Složitou cestou si prošlo i bádání ohledně příčin vzniku autismu. V padesátých a šedesátých letech byla vina přikládána rodičům, zejména matce. Autismus byl považován za následek chladného chování matky k dítěti, což vedlo k rozhodnutí tyto děti rodičům odebírat. Teprve až později se začalo mluvit o roli dědičnosti. Konkrétně by měli být na vině některé geny zodpovědné za vývoj mozku. U autistů jsou totiž na magnetické rezonanci viditelné abnormální změny. U některých pacientů je patrné i poškození některých tkání mozku, proto je brána do úvahy i možnost infekčního onemocnění či chemické reakce. Dle jedné hypotézy by na vzniku onemocnění mohla mít vliv i vysoká hladina testosteronu v těle matky během těhotenství, což by se projevovalo nedostatečným propojením hemisfér. Teoretických příčin je na stole hned několik, avšak v současnosti lze konstatovat jen jediné, příčina autismu je stále neznámá. Z největší pravděpodobností je však výsledkem kombinace více faktorů.